Mezi meditujícími

Na hodině pránajámy
spadl jsem do gejmrzký jámy,
na hodině pozorovatele,
padaj mi víčka, hele.

Jsem jak batoh výčitek,
největší ze všech - dobytek.
Nezbyla mi pokora,
má duše je potvora.
Co teď dělat,
o ní žebrat?

Zrakem bloudím po desítkách lidí,
každý dovnitř sebe hledí,
uvnitřněni, jenom já ne.
Tak tu sedím, kopíruju pane,
nezbylo nic než jen čekat,
zaprdím tu extra fleka.

Náhle utevřelo se mi nebe,
vesmír, hvězdy, je to blbé?
Jiné přirovnání
vážně není,
tento čas—
můj úžas.

Mám pocit, že někteří si všimli,
říkají si o tom pohledy navzájem,
o osvícení jsem přišel – nezájem.

Svatý pocit
ztrátou v moci,
vědomí tak mizí,
myšlenky a cizí.