Vařečka

Byla jednou jedna malá holčička. Měla maminku, tatínka a sestřičku.

Se sestřičkou si rády hrály, ale jak rostly, tatínek jednu vždy vzal na motorku a druhá musela pěšky. Tak se dostaly do lesa, kde je tatínek nechal odpoledne sbírat lesní plody. K večeru se stejným způsobem vracely domů. Ale vždy musely mít plný košík hub nebo konvičku borůvek.

Hraní až potom.

Tak se děvčata naučila mnoho dobrého do života, hlavně to, že nic není zadarmo.

Jakmile venku nebylo pěkně, trávily čas doma.
Ale denní povinnosti je naučily využít každou volnou chvilku. Při hraní jen občas mrkly na maminku, jak vaří.

Maminka zatím vařila a občas olízla vařečku poté, co něco přidala do hrnce a zamíchala.

Děvčata si hrály, učily se, jedly, rostly… až vyrostly a vdaly se.
Ta mladší si vzala šikovného a hodného mladého muže. Za pár let měli dvě děti a mladá žena se musela ohánět, aby bylo vše vypráno, uklizeno, nachystáno a uvařeno.

Když vařila, vzala jednou starou vařečku po mamince. Potřebovala ochutnat, aby věděla, jestli je jídlo dobré. Lžíce byla o kus dál v šuplíku a ona nechtěla ztrácet čas. Jen tak vytáhla vařečku z hrnce a honem ji olízla.
To se lekla:
Vařečka na ni mrkla a pošeptala:
„Sůl, přidej sůl.“

Žena se otočila, jestli to není muž nebo děti a přemýšlela, jestli se jí nezdál živý sen.

Ale vařečka se nedala odbýt a šeptala dál:
„A taky pepř… víc pepře. Je to mdlé!“
Maminka nevěděla, co si počít. Ale vzpomněla si, že všichni sice řekli „děkujeme“, a že to bylo dobré, ale řekli to rychle.
Tak přidala sůl. I pepř. A znovu olízla vařečku, jestli to není přesolené a nepálí pepřem.

Teď to bylo opravdu chutné.

Vařečka pošeptala:
„Takhle to má být. Hospodyňka musí ochutnat, jaké to je. To musíš cítit na jazyku, holka.“

Mladá kuchařka si pomyslela: „A co, jestli moje vařečka mluví… uvidím, třeba to jídlo bude lepší.“

Po obědě děti vyskočily od stolu, daly mamince velkou pusu a zvolaly: „Děkujeme!“

Utekly si hrát. Manžel nic neříkal, jen jedl a jedl… a chtěl ještě přidat.

Potom řekl:
„Teda, dnes mi chutnalo. Copak jsi tam dala?“

Žena se pousmála a rychle ho odbyla, ale v duchu myslela na vařečku, a na to, jak dobře poradila.

Vařečku něžně umyla, otřela a položila k ostatnímu nádobí do šuplíku.

Vařečka vycítila, že hospodyně je milá, a radila jí pokaždé, když ji vzala do ruky.

„Stačí jen na špičku jazyka ochutnat. Musíš vědět, co dáváš na stůl.“


Jednou jsem tam byl a když jsem dostal talíř, jídlo vypadalo dobře …a vonělo příjemně. Chutnalo…  jako pohlazení maminky, kterou jsem si pamatoval z dětství. V tu chvíli jsem měl slzy na krajíčku a musel jsem se ovládat. Kuchařka viděla, jak si pochutnávám. I když v tu chvíli nebylo potřeba říkat nic, pochválil jsem jídlo a poděkoval, jak se sluší.

Teď už vím, proč se říká, že láska prochází žaludkem.