Perník z Pardubic

Malý kluk, sotva školák, byl na prázdninách u dědy a babičky.
Kamarádi zrovna neměli čas. Tak si četl knížku, hrál s dědou a s babičkou karty a jiné hry.

Jednoho rána bylo hezky.
Děda vstal dřív, připravil snídani a oholil se.
Oblékl sebe i vnuka.
Pak vzal kluka za ruku a do druhé kabelu, ve které měl kapesník, brýle, svačinu a drobnosti na cesty.
Rozloučili se s babičkou a vyrazili na výlet.

Došli na nádraží. Děda koupil dvě jízdenky – jednu pro sebe, druhou poloviční pro dítě. Cíl nebyl daleko, a tak stačilo obyčejné jízdné na osobní vlak.

Na nástupišti chvíli počkali. Vlak přijížděl s hučením, brzdy pískaly. Děda chytil kluka pevně za ruku a kluk se držel taky.
Stupátko bylo vysoko. Děda zvedl chlapce do vagónu a nastoupil hned za ním.

Našli si místo v kupé.
Za chvíli výpravčí zapískal, zamával směrem k hlavě vykukující ze žlutozelené lokomotivy, zabouchl dveře a vlak se s cuknutím rozjel.

Nádraží zmizelo.
Projížděli městem, pak i kolem domu dědy a babičky. A pak už jen pole, vesničky a malá nádraží. Vlak každou chvíli zastavil, někdo vystoupil, někdo nastoupil.

Nakonec dojeli do velkého města.

Děda posadil chlapce na lavičku v hale tak, aby na něj viděl.
Sám se postavil do řady u stánku se zmrzlinou a chlapci koupil jednu velkou smetanovou. Kornout byl křupavý. Tak dobrou zmrzlinu malý cestovatel ještě neměl.

Když máš zmrzlinu, nic jiného neexistuje.

Děda zatím přešel ke druhému stánku. Tam na něco ukázal, zaplatil a rychle to schoval do kabely.

Pak už jen počkali na zpáteční vlak.

Cesta ubíhala zpátky k domovu. Zmrzlina už dávno zmizela v malém bříšku a jazyk by si ještě něco dal. Kluk ale nebyl zvyklý žadonit. Byl rád, že jedou a že se může dívat z okna na svět kolem.

Děda ale znal děti.

Sundal kabelu z poličky nad hlavou, otevřel ji a vytáhl jednu stříbrno-oranžovou kostku.

Na obalu stálo: Pardubický perník. Pomerančová příchuť.

Děda obal trochu rozbalil, aby se dal držet v ruce, a podal perník chlapci.

Jeho oči byly navrch hlavy.
Čokoládová poleva a voňavá kostička.

Kluk ochutnal… a pak nabídl dědovi.

Děda jen zavrtěl hlavou.
„Jen jez. Ať vyrosteš.“

Kluk se nenechal dvakrát přemlouvat a kostku slupnul. Hned bylo líp.

Cesta utekla, vrátili se domů k babičce a bylo co vyprávět.

Babička se jen usmála a zeptala se:
„A co, jel bys někdy zas?“

„Jasně, babi,“ odpověděl bez váhání.

Pak si zase hráli a četli.

Druhý den se ochladilo a začalo pršet. Ale u babičky a dědy se chlapec nikdy nenudil. A když zrovna měli práci, uměl si hrát i sám.

Ke svačině děda uvařil čaj a zavolal chlapce ke stolu.

Ze spíže vytáhl fialovo-stříbrnou kostičku.

Perník s malinovou příchutí — stejný a přitom jiný.

Chlapec si hned vzpomněl na ten pěkný výlet a ani se mu nikam nechtělo.

A co dodat?

Vzpomínka na výlet přišla ještě další dva dny — pokaždé s jinou příchutí.