Nezbedné tenisky

Dědeček byl vždy obětavý člověk.

Chlapec trávil prázdniny u babičky a dědy.
A to by nebyl děda, aby si nevšiml, že kluk zase vyrostl jako z vody. Boty, ve kterých přijel od rodičů, mu už dlouho stačit nebudou.

Děda byl dobrák od kosti. Rozhodl se, že rodině trochu pomůže a klukovi pořídí nové boty.

Jednoho dne tedy zajel do města a z nákupu přivezl nové tenisky.

Jenže ty první chlapce tlačily.
Děda neváhal a na kole zajel do obchodu znovu.

Ani druhý pár nebyl ono.

Teprve třetí seděl jako ulitý.

A chlapec jako by slyšel tiché špitnutí:
… … …
„Tady nás to nikde netlačí.“
… … …
Chlapec byl nadšený. Dědovi poděkoval velkou pusou a zeptal se, kolik boty stály, aby to mohl říct rodičům. Věděl, že na boty se musí šetřit.

Ale děda jen mávl rukou.

„To máš od nás s babi.“

Tenisky pak jen čekaly, až je chlapec vezme ven.

U dědy a babičky byla zrovna i sestřenice, a tak děti využily vzácný čas, kdy se vídaly, ke hrám.

Když bylo pěkné počasí, běhaly venku.

Tenisky se nemohly dočkat.

Chlapec je obul a od hezky uvázaných tkaniček jako by zaznělo tiché:
… … …
„Hurá, ven!“
… … …
Děti si začaly hrát na honěnou. Novým teniskám se ale moc nechtělo hned se ošoupat. Snad i proto se tkaničky samy trochu rozvázaly.

Do kopce to byla dřina.
Ale před domem kopec zase mírně klesal ke sklepu.

Tam sestřenice zaběhla a chlapec už byl těsně za ní.

„Počkej! Už tě mám!“
… … …
Tenisky to zaslechly.
A Levá teniska: „Povolit tkaničky, už máme vyhráno.“
Pravá: „Já nevím. Opravdu?“
Levá: „Víš co, podej mi tvoji tkaničku, já ji přidržím.“
Pravá: „Tu máš, chytej.“

Levá: „Jejda.“
Pravá: „Tys na ni šlápla. To bude nadělení.“
… … …
A pak —

Bam.

Zakopl. Ještě stihl nastavit ruce, takže hlava vyvázla bez úhony.

Ale kolena i rameno měl sedřená do krve.
… … …
Pravá teniska: „Pane, zkuste se zvednout.“
Levá: „Copak, prší?“
Pravá: „Z kolen mu crčí krev.“
Levá: „Jdeme opatrně k dědovi.“
… … …
Chlapec se zvedl a dobelhal se do domu.

Děda už toho v životě zažil dost, takže tohle byla skoro rutina. Uložil chlapce do postele, přinesl lékárničku, rány vyčistil, položil gázu a přelepil náplastí.

Pak přinesl pití.

Protože každý pacient —
to znáte.

Babička pak tenisky vzala do koupelny.
Vypadaly umazané… snad i jedna tkanička pošlapaná.

Babi jen řekla: „Aha, tady to máme.“
Tak kartáček a hurá.
… … …
Tenisky: „Jau, ať ta paní tolik netlačí:“
Levá: „Možná jsi mi tu tkaničku neměla házet!“
… … …
Babička si vzala po pravé do parády i levou.
Pravá teniska pak už jen spokojeně pokukovala po levé pod kartáčkem.

Za chvíli dorazila i sestřenice a nestačila se divit.

Děda jen pokrčil rameny.

„No… dneska už asi běhat nebude.“

Nezapomněl koutkem oka mrknout na tenisky: „Dobře je babička vyčistila. Teď si ale chvíli počkají.
Možná bych jim měl zatím přitáhnout tkaničky.“
… … …
Levá: „Pane, jen tu pravou, mne nemusíte! Jauu.“
… … …
A děda pro sebe: „Kdo by si pomyslel, že stačí zatáhnout jen jednu.
Teď pořádně, ať se ten dnešek zase příště neopakuje.
… … …
Pravá: „Jauu, nene, já tkaničku držím. My už nebudeme zlobit!“
… … …
Chlapec na bolest brzy zapomněl. Tolik pozornosti kolem sebe sice člověka z postele nezvedne, ale náladu určitě zlepší.

A ta je vždycky výš než pošramocená kolena.

Tenisky se potom už jen sušily na odpoledním sluníčku a čekaly, kdy zase budou moc běhat.