Smutné letadýlko

V továrně na hračky bylo veselo. A protože plastu měli nazbyt, vyrobili letadýlko. Skoro celé bílé, jen modrý ocas, konce křídel a malou kabinu pilota. Dopředu na trup přimontovali červený motor.

A protože to bylo moderní letadlo, mělo vrtuli malou, ale rychlou, schovanou přímo před motorem.

Jenže kokpit ve spěchu zavřeli.
A zapomněli na pilota.

Co teď?

Budou ho řídit děti?

Navíc letadýlko bylo bytelné. Ale taky těžké. Létat? Jak by se mohlo povést takového malého tlouštíka dostat do vzduchu?

Naštěstí měli v továrně šikovné inženýry. Mysleli i na malé děti. A tak letadlu připnuli na křídlo provázek. Jako na kolotoči. Stačilo se roztočit, držet šňůrku — a letadlo letělo.

„Vrooom, vrooom.“

Vrtule se roztočila, jakmile motor nasál proud vzduchu.

„Vrooom… já letím.“

Letadýlko pak zabalili do průhledné fólie a zezadu dali krátký návod:

Letadýlko na šňůrku.
Pozor. Létat pouze v otevřeném prostoru.

Pak ho odvezli do obchodu s hračkami.

Bylo jaro a jeden chlapec měl svátek. Tatínek mu tohle letadlo přinesl.

To bylo radosti. Tryskáč!

Kluk byl celý natěšený. Tatínek se usmál, přiblížil letadlo k ústům a foukl do motoru.

„Vrooom.“

Letadlo zaburácelo.

To se chlapci líbilo.

„Vrooom! Vrooom!“

Mamince už o trochu méně.

„Ale, ale… copak je tady letiště? Venku je hezky. Běž si s tím hrát ven.“

Tatínek chlapci ještě ukázal provázek. Stačilo letadlo roztočit — a motor vrčel sám.

Skutečný tryskáč.

Venku před domem ho chlapec roztočil.

„Vrooom. Vrooom.“

Za chvíli měl kolem sebe hlouček malých diváků.

„Vrooom.“

Chlapec točil a letadlo vrčelo, jakoby se chtělo osvobodit od šňůrky.

Jenže to nebylo potřeba.

Chlapci se najednou zamotala hlava. Udělal krok stranou — a jeden z malých diváků chtěl být co nejblíž.

„Vrooom.“

Prásk!

Ozvala se dutá rána. Letadlo potkalo hlavu jednoho menšího chlapce.

Pilot letadla byl zaražený. Nevěděl, jestli má litovat letadlo nebo chlapce.

„Není ti nic?“ zeptal se opatrně. „Ukaž.“

Bylo to do vlasů za uchem. Tak to dopadlo jen boulí.

„Promiň. Já nechtěl.“

Malý divák si držel hlavu.

Viděl ostatní děti kolem. Zatnul zuby.

„Jau… bolí. Ale dobrý.“

Děti se rozešly stejně rychle, jako se před chvílí seběhly.

Chlapec s letadlem se vrátil domů. Smutný. To byl den. Taková smůla.

Maminka to slyšela a letadlu odebrala šňůrku.

„Aby se nestalo něco horšího. Kdo tohle vymyslel…“

Chlapec odnesl letadýlko do svého pokoje.

Nic neříkal.

Vroom… vroom…

Vrtule už jen smutně klopýtala.
Chlapec se ještě jednou podíval do motoru.
Něco uvnitř bylo uvolněné.
A nešlo to spravit.

Letadlo pak šlo spinkat mezi ostatní hračky. Ven už ne. Ale chlapec si s ním doma občas přece jen zahrál a pohladil mu křídla.

Ne každé letadlo může stále létat.

Ta nejtěžší zůstávají jen ve vzpomínce.
Na srdci.