Autíčka

Bylo před vánocemi, venku sněžilo.
Dárky zabalené a schované před zvědavýma očima dětí.

V továrně na hračky už zůstala jen účetní.
Na stole leželo poslední psaní, bílá obálka s modročervenými proužky.
To bude něco pro právní oddělení.
Kdopak by ještě dnes něco chtěl.
Účetní si odběhla. Kabát, tašku a hurá domů.
Obálka zůstala na kraji stolu.

„Hů hů. Kde jste kdo. Haló, kluci.” Ozvalo se z pootevřené krabičky.
Ven vykoukla černočervená parní mašinka a zafuněla komínem.
Okno se orosilo.

„Brrr tůůt.“ Z vedlejší krabice se vylouply kulaté oči.
Fialová slečna Mercedes.  „Prosím, nebudit, danke.“

Mašinka se nedala. „Vstávat. Budou vánoce. Třeba se podíváme k dětem.“

Fialka: „Kdo chce předjet?“

„Brum Brum.“ kousek opodál odletělo víko krabičky a z něho vykouklo bílé BMW. 
„Já. Předjedu tě levou zadní gumou. Nechceš závodit se silniční formulí.“
A vyplázlo jazyk.

„Hi ló, yelp yelp, hi ló! Policie! Stůjte!“
Z další krabičky vyskočilo modrobílé policejní auto.

Mašinka Poldíka uklidnila. „Neblázni. Vždyť jsme všichni zaparkovaní.“

Náhle zafoukal venku silný vítr a skulinou okna se dostal dovnitř.

Obálka sletěla ze stolu dolů a přistála na předním skle ospalého Golfíka.
„Já nic nevidím.“

„Hihi, máš na sobě obálku. Počkej, já ti ji odeberu.“
Opatrně ji nabral žlutý bagřík. 
Golfík vycouval. „Díky, Radličko.“
Obálka zůstala ležet na zemi. 

V tu chvíli vyfuněl z krabice buldozer.
„Co to tu překáží? Tohle musí pryč. Čistý terén!“
Najel k obálce a snažil se ji odsunout.

Poldík zpozorněl a zavolal Buldu: „Počkej, ne tak zhurta.“
Bulda se zarazil. „Cože?“
Poldík pak zavolal Radličku.

Bulda vycouval. Moc se mu to nelíbilo: „Zase zbytečný, a tolik jsem se snažil.“
Ale před Buldou profrčela Mercedes a do tváře mu lehce foukla Loko a špatná nálada byla tytam.

Poldík říká: „Podíváme se, co v té obálce je.“ „Třeba je to něco důležitýho.“
Radlička přijel blíž. „Zkusíme se podívat.“
Zasunul lžíci pod obálku… ale sklouzla.
„Je to lehký… ale blbě se to bere.“
I Loko funěla a nevěřila, že tak lehká obálka vzdoruje.

Poldík se díval. Mercedes proklouzla kolem: „ Loko, nefuň tady zbytečně, ještě mi očoudíš lak.“
Loko se málem dopálila.

Peugeot: A co když má  Mercedes pravdu? Trošku zafoukat – pod obálku.
„Fuuuu…“ zafoukala Loko pod obálku.
Ta se lehce nadzvedla.

Přijel opět Golfi. Nechal sednout obálku na sebe. 
Poldík nakoukl dovnitř.

„Objednávka na jednu sadu — šest kusů.“

Brumlík vyskočil z krabice: „Jedu. Jsem první.“
Poldík ale odložil brýle a říká: „To by nás museli nejdřív zabalit a poslat.“
Brumlík: „Ach jo, další vánoce ve fabrice.“
Mašinka: „Třeba už tyhle vyrazíme.“
Poldík: „Loko má pravdu. Jen tomu pomoct.“

Společnými silami obálku posouvali po podlaze, kousek po kousku, až ji dostali k židli u stolu.
Právě včas.

Poldík: „Honem schovat. Někdo jde.“
Všichni se rychle schovali.

Účetní už byla upravená a chystala se odejít.
Ale copak to tady máme za nepořádek na zemi.

Poldík lehce píp.
Dopis.
Účetní sebrala dopis ze země a řekla si: „To mi asi hučí v uších, jak jsem se rychle ohnula.“
Obálku otevřela.
Sada autíček. Dárkový mix.
Porozhlédla se.

Fialová Mercedes se tetelila. Jen abych to byla já.

První do krabice zahučela Loko.
Pak Brumlík, silniční formule.
Další byl oranžový Peugeot.
Šedý Golfi byl čtvrtý.

Tak které teď?

Mercedes už pomalu ztrácela naději.
Tuhle dáme.
Fialová slečna zaplula jako pátá do krabice. „Hurá, tak přece.“

Poslední byl Poldík. „Nebojte, já vás pohlídám.“

Krabice se zavřela a už všichni jeli na velký výlet.

Radlička a Bulda: „Tak šťastnou cestu.“
Loko je viděla a zavolala: „Kluci, nebojte, já foukla do oblak a tam bylo psáno, že pojedete už příště.“
Radlička i Bulda pookřáli. Loko se nikdy nemýlila.